ČÁST SEDMÁ
NÁHRADA VÝDAJŮ V SOUVISLOSTI S VÝKONEM PRÁCE
HLAVA I
OBECNÁ USTANOVENÍ O NÁHRADÁCH POSKYTOVANÝCH ZAMĚSTNANCI V SOUVISLOSTI S VÝKONEM
PRÁCE
§ 151
Zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnanci, není-li v tomto zákoně
dále stanoveno jinak, náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce,
v rozsahu a za podmínek stanovených v této části.
§ 152
Cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní
náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při
a) pracovní cestě (§ 42),
b) cestě mimo pravidelné pracoviště,
c) mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh
směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště,
d) přeložení (§ 43),
e) dočasném přidělení
(§ 43a),
f) přijetí do zaměstnání v pracovním poměru,
g) výkonu práce v zahraničí.
§ 153
(1) Podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad,
zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob
dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel; přitom přihlíží k oprávněným
zájmům zaměstnance.
(2) Jestliže jsou vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na cestovní
náhrady a jejich výši nezpochybnitelné, předchozí písemná forma určení podmínek se
nevyžaduje, netrvá-li na ní zaměstnanec.
§ 154
Zahraniční pracovní cestou se rozumí cesta konaná mimo území České republiky.
Dobou rozhodnou pro vznik práva zaměstnance na náhradu cestovních výdajů v cizí měně
je doba přechodu státní hranice České republiky, kterou oznámí zaměstnanec zaměstnavateli,
nebo doba odletu z České republiky a příletu do České republiky při letecké přepravě.
§ 155
(1) Cestovní náhrady je možné zaměstnanci, který koná pro zaměstnavatele
práci na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, poskytnout pouze v
případě, že bylo sjednáno toto právo, jakož i místo pravidelného pracoviště zaměstnance.
(2) Má-li zaměstnanec podle dohody o provedení práce vykonat pracovní
úkol v místě mimo obec bydliště, má právo na cestovní náhrady, bylo-li jejich poskytnutí
sjednáno, i když není sjednáno místo pravidelného pracoviště.
HLAVA II
POSKYTNUTÍ CESTOVNÍCH NÁHRAD ZAMĚSTNANCI ZAMĚSTNAVATELE, KTERÝ NENÍ UVEDEN
V § 109 ODST. 3
Díl 1
Cestovní náhrady při pracovní cestě nebo při cestě mimo pravidelné pracoviště
§ 156
Druhy cestovních náhrad
(1) Zaměstnavatel uvedený v této hlavě je povinen za podmínek stanovených
v této hlavě poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu
a) jízdních výdajů,
b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
c) výdajů
za ubytování,
d) zvýšených stravovacích výdajů (dále jen "stravné"),
e) nutných vedlejších
výdajů.
(2) Pro účely poskytování cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje
i cesta uvedená v § 152 písm. b) a c).
(3) Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytovat i další náhrady výdajů,
za cestovní náhrady se však považují pouze ty, které byly poskytnuty v souladu s
§ 152.
Náhrada jízdních výdajů
§ 157
(1) Náhrada jízdních výdajů za použití určeného hromadného dopravního
prostředku dálkové přepravy a taxislužby přísluší zaměstnanci v prokázané výši.
(2) Použije-li zaměstnanec se souhlasem zaměstnavatele místo určeného
hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy jiný dopravní prostředek, včetně
silničního motorového vozidla, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem, přísluší
mu náhrada jízdních výdajů ve výši odpovídající ceně jízdného za určený hromadný
dopravní prostředek.
(3) Použije-li zaměstnanec na žádost zaměstnavatele silniční motorové
vozidlo, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem, přísluší mu za každý 1
km jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu.
(4) Sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí nejméně u
a) jednostopých vozidel a tříkolek 1,00 Kč,
b) osobních silničních motorových vozidel 3,70 Kč.
při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu zaměstnavatel
sazbu základní náhrady za 1 km jízdy zvýší nejméně o 15 %. Tato sazba základní náhrady
se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189.
(5) Základní náhrada u nákladních automobilů, autobusů nebo traktorů
přísluší zaměstnanci nejméně ve výši dvojnásobku sazby stanovené v odstavci 4 písm.
b).
§ 158
(1) Nebyla-li výše sazby základní náhrady sjednána nebo určena zaměstnavatelem
před vysláním zaměstnance na pracovní cestu, přísluší zaměstnanci sazba základní
náhrady podle § 157 odst. 4 a 5.
(2) Náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu určí zaměstnavatel násobkem
ceny pohonné hmoty a množství spotřebované pohonné hmoty.
(3) Cenu pohonné hmoty prokazuje zaměstnanec dokladem o nákupu, ze
kterého je patrná souvislost s pracovní cestou. Prokazuje-li zaměstnanec cenu pohonné
hmoty více doklady o jejím nákupu, ze kterých je patrná souvislost s pracovní cestou,
vypočítá se cena pohonné hmoty pro určení výše náhrady aritmetickým průměrem zaměstnancem
prokázaných cen. Jestliže zaměstnanec hodnověrným způsobem cenu pohonné hmoty zaměstnavateli
neprokáže, použije zaměstnavatel pro určení výše náhrady průměrnou cenu příslušné
pohonné hmoty stanovenou prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189.
(4) Spotřebu pohonné hmoty silničního motorového vozidla vypočítá
zaměstnavatel z údajů o spotřebě uvedených v technickém průkazu použitého vozidla,
které je zaměstnanec povinen zaměstnavateli předložit. Jestliže technický průkaz
vozidla tyto údaje neobsahuje, přísluší zaměstnanci náhrada výdajů za pohonné hmoty,
jen pokud spotřebu pohonné hmoty prokáže technickým průkazem vozidla shodného typu
se shodným objemem válců. Při určení spotřeby pohonné hmoty použije zaměstnavatel
údaj o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropské unie. Není-li tento údaj
v technickém průkazu uveden, vypočítá zaměstnavatel spotřebu pohonné hmoty vozidla
aritmetickým průměrem z údajů v technickém průkazu uvedených.
§ 159
(1) Náhrada jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy v souladu
s určenými podmínkami pracovní cesty přísluší zaměstnanci v prokázané výši; tato
náhrada náleží zaměstnanci i vedle náhrad podle § 157 odst. 1 až 3.
(2) Při poskytnutí náhrady jízdních výdajů za použití místní hromadné
dopravy při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu
práce, zaměstnavatel poskytne tuto náhradu ve výši odpovídající ceně jízdného platné
v době konání pracovní cesty, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat.
Náhrada jízdních výdajů zaměstnanci nepřísluší, pokud zaměstnavatel zajistí zaměstnanci
použití místní hromadné dopravy způsobem, na který zaměstnanec finančně nepřispívá.
§ 160
Za použití dopravního prostředku po ukončení předem dohodnutého přerušení
pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance, po kterém již nenásleduje výkon práce,
je povinen zaměstnavatel uhradit zaměstnanci náhradu jízdních výdajů pouze do výše,
která by náležela zaměstnanci v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo.
Obdobně se postupuje při předem dohodnutém přerušení pracovní cesty z důvodu na straně
zaměstnance před výkonem práce.
§ 161
Náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny
(1) Trvá-li pracovní cesta déle než 7 kalendářních dnů, přísluší zaměstnanci
náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny do jeho bydliště nebo do jiného předem
dohodnutého místa pobytu člena rodiny a zpět ve výši a za shodných podmínek jako
v § 157 až 160 s tím, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci náhradu jízdních výdajů
nejvýše v částce odpovídající jízdním výdajům do místa výkonu práce nebo pravidelného
pracoviště anebo bydliště na území České republiky. Za limitující se přitom považuje
částka, která je pro zaměstnance nejvýhodnější.
(2) Při použití letecké přepravy hradí zaměstnavatel zaměstnanci jízdní
výdaje k návštěvě člena rodiny pouze ve výši odpovídající ceně jízdného silničního
nebo železničního dopravního prostředku dálkové přepravy, který určí zaměstnavatel.
Ustanovení odstavce 1 platí i zde.
(3) Náhradu jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny poskytne zaměstnavatel
nejdéle v průběhu čtvrtého týdne od počátku pracovní cesty nebo od minulé návštěvy
člena rodiny, pokud se se zaměstnancem nedohodne na době kratší.
§ 162
Náhrada výdajů za ubytování
(1) Zaměstnanci přísluší náhrada výdajů za ubytování, které vynaložil
v souladu s podmínkami pracovní cesty, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže.
Po dobu návštěvy člena rodiny hradí zaměstnavatel zaměstnanci prokázané výdaje za
ubytování pouze v případě, že si je musel zaměstnanec vzhledem k podmínkám pracovní
cesty nebo ubytovacích služeb zachovat.
(2) Po dobu předem dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na
straně zaměstnance není zaměstnavatel povinen zaměstnanci náhradu výdajů za ubytování
poskytnout, i když musel po tuto dobu zaměstnanec s ohledem na podmínky pracovní
cesty nebo ubytovací služby výdaje za ubytování uhradit.
§ 163
Stravné
(1) Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci
stravné nejméně ve výši
a) 69 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 104 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 163 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Tato výše stravného se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím
právním předpisem vydaným podle § 189.
(2) Bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo,
které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá
(dále jen „bezplatné jídlo“), přísluší zaměstnanci stravné snížené za každé bezplatné
jídlo až o hodnotu
a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle
však 18 hodin,
c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
(3) Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance
na pracovní cestu vyšší stravné, než je stanovené v odstavci 1, přísluší zaměstnanci
stravné podle odstavce 1. Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance
nižší hodnotu snížení stravného, přísluší zaměstnanci stravné snížené o nejvyšší
hodnotu stanovenou v odstavci 2.
(4) Při pracovní cestě, která spadá do 2 kalendářních dnů, se upustí
od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dnu, je-li to pro
zaměstnance výhodnější.
(5) Po dobu návštěvy člena rodiny nebo po dobu dohodnutého přerušení
pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance stravné zaměstnanci nepřísluší. Doba
rozhodná pro právo na stravné před návštěvou člena rodiny nebo dohodnutým přerušením
pracovní cesty končí ukončením výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem,
a po návštěvě člena rodiny nebo přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance
začíná současně se začátkem výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem.
(6) Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do místa svého bydliště,
které je odlišné od jeho místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, přísluší
mu stravné pouze za cestu do místa jeho bydliště a zpět a za dobu výkonu práce v
tomto místě.
(7) Důvody pro neposkytnutí stravného stanovené v odstavcích 5 a 6
je zakázáno rozšiřovat.
§ 164
Náhrada nutných vedlejších výdajů
Zaměstnanci přísluší náhrada nutných vedlejších výdajů, které mu vzniknou
v přímé souvislosti s pracovní cestou, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže.
Nemůže-li zaměstnanec výši výdajů prokázat, přísluší mu náhrada odpovídající ceně
věcí a služeb obvyklé v době a místě konání pracovní cesty.
Díl 2
Náhrady při přeložení a dočasném přidělení
§ 165
(1) Je-li zaměstnanec přeložen nebo dočasně přidělen k jinému zaměstnavateli
do jiného místa výkonu práce, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, které je současně
odlišné od bydliště zaměstnance, přísluší mu náhrady ve výši a za podmínek stanovených
v § 157 až 164. Jestliže se zaměstnanec denně vrací do bydliště, doba strávená v
tomto místě se nezapočítává do doby rozhodné pro poskytování stravného.
(2) Zaměstnanci, který pobírá stravné podle odstavce 1 a je v téže době
vyslán na pracovní cestu mimo místo přeložení nebo dočasného přidělení, přísluší
stravné, které je pro zaměstnance výhodnější. Ostatní cestovní náhrady přísluší zaměstnanci
jako při pracovní cestě.
Díl 3
Cestovní náhrady při zahraniční pracovní cestě
§ 166
Druhy cestovních náhrad
(1) Zaměstnavatel je povinen za podmínek dále stanovených poskytnout
zaměstnanci stravné ve výši a za podmínek stanovených v § 163, s výjimkou odstavce
4, a náhradu
a) jízdních výdajů,
b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
c) výdajů
za ubytování,
d) stravovacích výdajů v cizí měně (dále jen "zahraniční stravné"),
e)
nutných vedlejších výdajů.
(2) Zaměstnavatel může při zahraniční pracovní cestě poskytnout zaměstnanci
i další cestovní náhrady.
§ 167
Náhrada jízdních výdajů
Náhrada jízdních výdajů přísluší zaměstnanci ve výši a za podmínek stanovených
v § 157 až 160 s tím, že náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu v cizí měně a doložené
ceně je povinen uhradit pouze za kilometry ujeté mimo území České republiky. Nemá-li
z vážných důvodů zaměstnanec doklad o nákupu pohonné hmoty mimo území České republiky,
může mu zaměstnavatel poskytnout náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu v cizí měně
i na základě jeho prohlášení o skutečně vynaložené ceně pohonné hmoty a důvodech
jejího nedoložení.
§ 168
Náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny
Trvá-li zahraniční pracovní cesta déle než 1 měsíc a byla-li návštěva
člena rodiny zaměstnavatelem sjednána nebo určena před vysláním zaměstnance na zahraniční
pracovní cestu, přísluší zaměstnanci náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny
do jeho bydliště, nebo do jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny a zpět
podle § 167, nejvýše však v částce odpovídající jízdním výdajům do místa výkonu práce
nebo pravidelného pracoviště anebo bydliště zaměstnance na území České republiky.
Za limitní se přitom považuje částka, která je pro zaměstnance nejvýhodnější.
§ 169
Náhrada výdajů za ubytování
Zaměstnanci přísluší náhrada výdajů za ubytování, které vynaložil v
souladu s podmínkami zahraniční pracovní cesty, a to podle § 162.
§ 170
Zahraniční stravné
(1) Zaměstnanci přísluší při zahraniční pracovní cestě zahraniční stravné
v cizí měně ve výši a za podmínek dále stanovených.
(2) Sjedná-li zaměstnavatel nebo určí před vysláním zaměstnance na zahraniční
pracovní cestu základní sazbu zahraničního stravného, musí tato základní sazba činit
v celých měnových jednotkách, s přihlédnutím k podmínkám zahraniční pracovní cesty
a způsobu stravování, nejméně 75 % a u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby
nejméně 50 % základní sazby zahraničního stravného stanovené pro příslušný stát prováděcím
právním předpisem vydaným podle § 189. Jestliže zaměstnavatel nepostupuje podle věty
první, určí zaměstnanci zahraniční stravné z výše základní sazby zahraničního stravného
stanovené prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189. Výši zahraničního stravného
určí zaměstnavatel ze základní sazby zahraničního stravného sjednané nebo stanovené
pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času.
(3) Zaměstnanci přísluší zahraniční stravné ve výši základní sazby podle
odstavce 2, jestliže doba strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním
dni déle než 18 hodin. Trvá-li tato doba déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin,
poskytne zaměstnavatel zaměstnanci zahraniční stravné ve výši dvou třetin této sazby
zahraničního stravného, a ve výši jedné třetiny této sazby zahraničního stravného,
trvá-li doba strávená mimo území České republiky 12 hodin a méně, avšak alespoň 1
hodinu, nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za cestu na území České
republiky právo na stravné podle § 163 nebo § 176. Trvá-li doba strávená mimo území
České republiky méně než 1 hodinu, zahraniční stravné se neposkytuje.
(4) Doby strávené mimo území České republiky, které trvají 1 hodinu
a déle při více zahraničních pracovních cestách v jednom kalendářním dni, se pro
účely zahraničního stravného sčítají. Doby, za které nevznikne zaměstnanci právo
na zahraniční stravné, se připočítávají k době rozhodné pro poskytnutí stravného
podle § 163.
(5) Bylo-li zaměstnanci během zahraniční pracovní cesty poskytnuto
bezplatné jídlo, přísluší zaměstnanci zahraniční stravné ve výši základní sazby snížené
za každé bezplatné jídlo až o hodnotu
a) 70 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční
stravné v třetinové výši základní sazby,
b) 35 % zahraničního stravného, jde-li o
zahraniční stravné ve dvoutřetinové výši základní sazby,
c) 25 % zahraničního stravného,
jde-li o zahraniční stravné ve výši základní sazby.
Nesjedná-li zaměstnavatel nižší hodnotu snížení zahraničního
stravného, nebo ji neurčí před vysláním zaměstnance
na zahraniční pracovní cestu, přísluší zaměstnanci
zahraniční stravné snížené o nejvyšší hodnotu
stanovenou ve větě první.
(6) Po dobu návštěvy člena rodiny nebo po dobu dohodnutého přerušení
zahraniční pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance zahraniční stravné zaměstnanci
nepřísluší. Doba rozhodná pro právo na zahraniční stravné před návštěvou člena rodiny
nebo dohodnutým přerušením zahraniční pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance
končí ukončením výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem, a po návštěvě
člena rodiny nebo přerušení zahraniční pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance
začíná současně se začátkem výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem.
(7) Je-li zaměstnanec vyslán na zahraniční pracovní cestu do svého bydliště,
přísluší mu stravné a zahraniční stravné pouze za cestu do bydliště a zpět, za cesty
k výkonu práce a zpět a za dobu výkonu práce v tomto místě.
(8) Důvody pro neposkytnutí zahraničního stravného stanovené v odstavcích
6 a 7 je zakázáno rozšiřovat.
§ 171
Náhrada nutných vedlejších výdajů
Zaměstnanci přísluší náhrada nutných vedlejších výdajů podle § 164.
Díl 4
Náhrady při výkonu práce v zahraničí
§ 172
Bylo-li sjednáno místo výkonu práce, popřípadě i pravidelné pracoviště
mimo území České republiky, přísluší zaměstnanci za dny první cesty z České republiky
do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště a zpět cestovní náhrady jako při
zahraniční pracovní cestě. Jestliže se zaměstnancem cestuje se souhlasem zaměstnavatele
i člen rodiny, přísluší zaměstnanci i náhrada prokázaných jízdních, ubytovacích a
nutných vedlejších výdajů, které vznikly tomuto členu rodiny.
HLAVA III
POSKYTNUTÍ CESTOVNÍCH NÁHRAD ZAMĚSTNANCI ZAMĚSTNAVATELE, KTERÝ JE UVEDEN
V § 109 ODST. 3
Díl 1
Obecná ustanovení
§ 173
Zaměstnavatel uvedený v této hlavě poskytne zaměstnanci cestovní náhrady
ve výši a za podmínek stanovených v této hlavě. Jiné nebo vyšší cestovní náhrady
nesmí zaměstnavatel zaměstnanci poskytovat.
§ 174
Při poskytování cestovních náhrad postupuje zaměstnavatel podle části
sedmé hlavy II, s dále stanovenými odchylkami.
Díl 2
Odchylky při poskytnutí cestovních náhrad při pracovní cestě
§ 175
Náhrada jízdních výdajů
Sazba základní náhrady stanovená v § 157 odst. 4 a 5 je pro zaměstnavatele
závazná a nemůže ji sjednat nebo před pracovní cestou určit odchylně.
§ 176
Stravné
(1) Při poskytnutí stravného se §
163 odst. 1 až 3 nepoužijí. Zaměstnanci přísluší za každý kalendářní den pracovní
cesty stravné ve výši
a) 69 Kč až 82 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 104 Kč až 125 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 163 Kč až 195 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Tato výše stravného se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím
právním předpisem vydaným podle § 189.
(2) Znemožní-li zaměstnavatel vysláním na pracovní cestu, která trvá
méně než 5 hodin, zaměstnanci se stravovat obvyklým způsobem, může mu poskytnout
stravné až do výše stravného podle odstavce 1 písm. a).
(3) Bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto bezplatné
jídlo, přísluší zaměstnanci stravné snížené za každé bezplatné jídlo o hodnotu
a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle
však 18 hodin,
c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
(4) Stravné zaměstnanci nepřísluší, pokud mu během pracovní cesty,
která trvá
a) 5 až 12 hodin, byla poskytnuta 2 bezplatná jídla,
b) 12 až 18 hodin, byla poskytnuta 3 bezplatná jídla.
(5) Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance na
pracovní cestu výši stravného, přísluší zaměstnanci stravné ve výši dolní sazby rozpětí
podle odstavce 1.
Díl 3
Náhrada při přijetí a přeložení
§ 177
(1) Je-li zaměstnavatelem sjednáno, popřípadě vnitřním předpisem stanoveno
poskytnutí náhrady při přijetí do zaměstnání v pracovním poměru nebo přeložení do
jiného místa, mohou se tyto náhrady poskytovat až do výše a rozsahu podle § 165.
(2) Náhradu podle odstavce 1 může zaměstnavatel zaměstnanci poskytovat
do doby, než zaměstnanec nebo člen jeho rodiny a jiná fyzická osoba, kteří s ním
žijí v domácnosti, získají v obci místa výkonu práce přiměřený byt, nejdéle však
4 roky, a jde-li o pracovní poměr, který je sjednáván na dobu určitou, nejdéle do
skončení tohoto pracovního poměru.
§ 178
Zaměstnanci, kterému zaměstnavatel poskytuje nebo by mohl poskytovat
náhrady podle § 165 a 177 a který se přestěhuje do obce, v níž mu právo nebo možnost
poskytování těchto náhrad zanikne, může zaměstnavatel poskytnout náhradu prokázaných
a) výdajů za přepravu bytového zařízení,
b) jízdních výdajů a jízdních
výdajů člena rodiny z bydliště do nového bydliště,
c) nutných vedlejších výdajů souvisejících
s přepravou bytového zařízení,
d) nezbytných nutných výdajů spojených s úpravou bytu,
a to až do výše 15 000 Kč.
Díl 4
Odchylky při poskytnutí cestovních náhrad při zahraniční pracovní cestě
§ 179
(1) Při poskytování zahraničního stravného se ustanovení § 170 odst.
2 věty první a odstavce 5 nepoužije. Zaměstnanci přísluší za každý kalendářní den
zahraniční pracovní cesty zahraniční stravné ve výši základní sazby zahraničního
stravného stanoveného prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189.
(2) Vedoucím organizačních složek státu a jejich zástupcům a statutárním
orgánům a jejich zástupcům je možné určit zahraniční stravné až do výše přesahující
o 15 % základní sazbu zahraničního stravného uvedenou v odstavci 1, pokud zvláštní
právní předpis nestanoví jinak57).
(3) Bylo-li zaměstnanci během zahraniční pracovní cesty v zahraničí
poskytnuto bezplatné jídlo, přísluší zaměstnanci zahraniční stravné snížené za každé
bezplatné jídlo o hodnotu
a) 70 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné v třetinové
výši základní sazby,
b) 35 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné ve dvoutřetinové
výši základní sazby,
c) 25 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné ve výši
základní sazby.
(4) Zahraniční stravné zaměstnanci nepřísluší, pokud mu během zahraniční
pracovní cesty, která trvá
a) 5 až 12 hodin, byla poskytnuta 2 bezplatná jídla,
b) 12 až 18 hodin, byla poskytnuta 3 bezplatná jídla.
§ 180
Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout kapesné do výše 40 % zahraničního
stravného poskytnutého zaměstnanci podle § 170 odst. 3 a § 179.
Díl 5
Náhrady při výkonu práce v zahraničí
§ 181
Vedle náhrad stanovených v § 172 přísluší zaměstnanci náhrady stanovené
v prováděcím právním předpisu vydaném podle § 189. Zaměstnanci nepřísluší stravné
za dobu pracovní cesty na území České republiky a zahraniční stravné v zemi výkonu
práce nebo pravidelného pracoviště.
HLAVA IV
SPOLEČNÁ USTANOVENÍ O CESTOVNÍCH NÁHRADÁCH
§ 182
Paušalizace cestovních náhrad
(1) Při sjednání paušální měsíční nebo denní částky cestovní náhrady, popřípadě
při jejím stanovení vnitřním předpisem nebo individuálním písemným určením se vychází
z průměrných podmínek rozhodných pro poskytování cestovních náhrad skupině zaměstnanců
nebo zaměstnanci, z výše cestovních náhrad a z očekávaných průměrných výdajů této
skupiny zaměstnanců nebo tohoto zaměstnance. Současně se určí způsob krácení paušální
částky za dobu, kdy zaměstnanec nevykonává práci.
(2) Na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen předložit mu k nahlédnutí
doklady, na jejichž základě byla paušální částka určena.
§ 183
Záloha na cestovní náhrady a její vyúčtování
(1) Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci zúčtovatelnou zálohu
až do předpokládané výše cestovních náhrad, pokud se se zaměstnancem nedohodne, že
záloha nebude poskytnuta.
(2) Při zahraniční pracovní cestě může zaměstnavatel po dohodě se zaměstnancem
poskytnout zálohu v cizí měně nebo její část též cestovním šekem nebo zapůjčením
platební karty zaměstnavatele. Zaměstnavatel se může se zaměstnancem dohodnout na
poskytnutí zálohy na zahraniční stravné v české měně nebo v jiné než v prováděcím
právním předpisu vydaném podle § 189 stanovené cizí měně pro příslušný stát, pokud
je k této měně Českou národní bankou vyhlašován kurz. Při určení výše zahraničního
stravného v dohodnuté měně se nejprve zjistí korunová hodnota zahraničního stravného,
která se přepočítá na dohodnutou měnu. Pro určení korunové hodnoty zahraničního stravného
a částky zahraničního stravného v dohodnuté měně se použijí kurzy vyhlášené Českou
národní bankou a platné v den vyplacení zálohy.
(3) Jestliže se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné době,
je zaměstnanec povinen do 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné
skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu předložit zaměstnavateli písemné
doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu. Částka,
kterou má zaměstnanec zaměstnavateli vrátit v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny
směrem nahoru.
(4) Částku, o kterou byla poskytnutá záloha při zahraniční pracovní cestě
vyšší, než činí právo zaměstnance, vrací zaměstnanec zaměstnavateli ve měně, kterou
mu zaměstnavatel poskytl, nebo ve měně, na kterou zaměstnanec tuto měnu v zahraničí
směnil, anebo v české měně. Částku, o kterou byla poskytnutá záloha při zahraniční
pracovní cestě nižší, než činí právo zaměstnance, doplácí zaměstnavatel zaměstnanci
v české měně, pokud se nedohodnou jinak. Při vyúčtování zálohy použije zaměstnavatel
zaměstnancem doložený kurz, kterým byla poskytnutá měna v zahraničí směněna na jinou
měnu, a kurzy uvedené v odstavci 2.
(5) Nedohodnou-li se smluvní strany na jiné době, je zaměstnavatel povinen
do 10 pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem provést vyúčtování
cestovních náhrad a uspokojit jeho práva. Částka, kterou má zaměstnavatel zaměstnanci
poskytnout v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru.
§ 184
Při poskytování cestovních náhrad, na které nebyla poskytnuta záloha, se
přiměřeně použije § 183 s tím, že pro přepočet měn se použijí kurzy vyhlášené Českou
národní bankou a platné v den nástupu zahraniční pracovní cesty.
§ 185
Požaduje-li se pro poskytnutí cestovních náhrad prokázání příslušných výdajů,
a zaměstnanec je neprokáže, může mu zaměstnavatel poskytnout tuto náhradu v jím uznané
výši, která odpovídá určeným podmínkám, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 158
odst. 3).
§ 186
Zaměstnanec je povinen bez zbytečného odkladu oznámit zaměstnavateli změnu
skutečnosti, která je rozhodná pro poskytnutí cestovní náhrady.
§ 187
Za člena rodiny zaměstnance se pro účely poskytování cestovních náhrad,
s výjimkou § 177 odst. 2, považuje jeho manžel, partner51a), vlastní dítě, osvojenec,
dítě svěřené zaměstnanci do pěstounské péče nebo do výchovy, vlastní rodiče, osvojitel,
opatrovník a pěstoun. Jiná fyzická osoba je postavena na roveň člena rodiny pouze
za předpokladu, že žije se zaměstnancem v domácnosti.
§ 188
Cestovní náhrady poskytované podle mezinárodní smlouvy nebo na základě
dohod o vzájemné výměně zaměstnanců se zahraničním zaměstnavatelem
(1) Zaměstnanci, který je vyslán na zahraniční pracovní cestu, a po tuto
dobu mu přísluší podle mezinárodní smlouvy náhrada cestovních výdajů nebo náhrada
obdobných výdajů v nižší výši než podle této části, poskytne zaměstnavatel cestovní
náhradu ve výši rozdílu mezi právem podle této části a náhradou poskytovanou podle
mezinárodní smlouvy.
(2) Zaměstnanci, který je vyslán na zahraniční pracovní cestu, a po tuto
dobu mu přísluší podle mezinárodní smlouvy náhrada cestovních výdajů nebo náhrada
obdobných výdajů ve stejné nebo vyšší výši než podle této části, zaměstnavatel cestovní
náhrady podle této části neposkytne.
(3) Náhrady cestovních výdajů nebo náhrady obdobných výdajů, které jsou
zaměstnanci poskytovány podle mezinárodní smlouvy, se považují za cestovní náhrady
poskytované podle této části.
(4) Jestliže zaměstnavatel sjedná v dohodě o vzájemné výměně zaměstnanců,
že bude zahraničnímu zaměstnanci vyslanému do České republiky poskytovat stravné,
je povinen jej poskytovat nejméně ve výši horní hranice stravného stanovené v § 176
odst. 1. Zaměstnavatel uvedený v části sedmé hlavě III může poskytovat stravné zahraničnímu
zaměstnanci až do výše dvojnásobku stravného stanoveného ve větě první a kapesné
až do výše 40 % takto sjednaného nebo určeného stravného.
§ 189
Zmocňovací ustanovení
(1) V pravidelném termínu od 1. ledna Ministerstvo práce a sociálních
věcí vyhláškou
a) mění sazbu základní náhrady za používání silničních motorových vozidel
stanovenou v § 157 odst. 4,
b) mění stravné stanovené v § 163 odst. 1 a § 176 odst.
1,
c) stanoví průměrnou cenu pohonných hmot, a to podle údajů Českého statistického
úřadu o cenách vozidel, o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejném stravování
a o cenách pohonných hmot.
(2) V mimořádném termínu Ministerstvo práce a sociálních věcí upraví vyhláškou
sazbu základní náhrady za používání silničních motorových vozidel, stravné nebo průměrnou
cenu pohonných hmot, jakmile se podle údajů Českého statistického úřadu některá z
cen uvedených v odstavci 1 ode dne účinnosti tohoto zákona, nebo ode dne účinnosti
poslední úpravy obsažené ve vyhlášce, zvýší nebo sníží alespoň o 20 %.
(3) Stravné se zaokrouhluje na celé koruny do výše 50 haléřů směrem dolů
a od 50 haléřů včetně směrem nahoru. Sazba základní náhrady a průměrné ceny pohonných
hmot se zaokrouhlují na desetihaléře směrem nahoru.
(4) V pravidelném termínu od 1. ledna Ministerstvo financí vyhláškou stanoví
výši základních sazeb zahraničního stravného v celých měnových jednotkách příslušné
cizí měny, a to na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí vypracovaného podle
podkladů zastupitelských úřadů o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných
stravovacích zařízeních střední kvalitativní třídy a v zařízeních první kvalitativní
třídy v rozvojových zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky, a s využitím statistických
údajů mezinárodních institucí.
(5) V mimořádném termínu Ministerstvo financí upraví vyhláškou výši základní
sazby zahraničního stravného, jakmile se cena uvedená v odstavci 4 a kurz stanovené
cizí měny od poslední úpravy zvýší nebo sníží alespoň o 20 %.
(6) Vláda stanoví nařízením pro zaměstnance, se kterými sjedná zaměstnavatel
uvedený v části sedmé hlavě III místo výkonu práce, popřípadě i pravidelné pracoviště,
mimo území České republiky, náhradu
a) zvýšených životních nákladů,
b) zvýšených vybavovacích výdajů,
c) jízdních
výdajů a výdajů za ubytování při některých cestách do České republiky a zpět,
d) výdajů
spojených s přepravou osobních věcí.
HLAVA V
NÁHRADA ZA OPOTŘEBENÍ VLASTNÍHO NÁŘADÍ, ZAŘÍZENÍ A PŘEDMĚTŮ POTŘEBNÝCH PRO
VÝKON PRÁCE
§ 190
(1) Sjedná-li zaměstnavatel, popřípadě vnitřním předpisem stanoví nebo
individuálně písemně určí podmínky, výši a způsob poskytnutí náhrad za opotřebení
vlastního nářadí, zařízení nebo jiných předmětů potřebných k výkonu práce zaměstnance,
poskytuje mu tuto náhradu za dohodnutých, stanovených nebo určených podmínek.
(2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na používání motorového vozidla,
u kterého se poskytování náhrad řídí § 157 až 160.
51a) Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění zákona č. 261/2007
Sb.
57) Například zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených
s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a
poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů.
Žádné komentáře:
Okomentovat